Ondřej Roubík

Název nové výstavy Ondřeje Roubíka (1988), kterou se po několika letech  vrací na výtvarnou scénu uceleným souborem obrazů, je podobně osobní a asociativní jako sama jeho práce. Na první pohled neutrální věta v sobě ve skutečnosti skrývá minimálně dvě naléhavá sdělení. Tím prvním je informace o časové tísni, která je už v tento moment přítomná a determinující. Druhé ohlašuje nezvratný příchod temnoty, což může, ale nutně nemusí být zrovna noc. 

Tma je otevřený symbol. Už mezopotámská a egyptská tradice ji vnímala jako něco chaotického a beztvarého, jinými slovy stav před stvořením, který neměl řád ani pravidla a skrýval v sobě potenciální nebezpečí. Nejinak o ní ostatně mluví i Bible. Ale i bez ohledu na ikonografii má také běžná noc schopnost v člověku téměř automaticky probouzet pocit ostražitosti, strachu a ohrožení, jakkoli k tomu nemusí být reálný důvod. A právě nejistota a očekávání něčeho nedefinovatelného tvoří základní emotivní rámec nového cyklu obrazů Ondřeje Roubíka. 

Ondřej Roubík je jako jeden z mála umělců své generace v pravém slova smyslu figuralistou a to se vším, co k této specializaci patří. Přestože někdy ke své práci využívá rovněž fotografie, obvykle maluje stále podle modelu. Postavy z jeho obrazů tedy mají vždy konkrétní tvář a nejsou pro něj anonymní. I když zároveň představují vyjádření určitého typu, a tak je možné je přirozeně vnímat, významnou složku jejich zpodobení a tím i energie obrazu vytváří psychologie portrétu, která Ondřeje Roubíka dlouhodobě zajímá a je jedním z rozdílových faktorů, jež jeho práci dávají specifickou kvalitu.

Spolu s tím, že lidé na plátnech patří do okruhu jeho známých nebo dokonce širší rodiny, vycházejí také situace, které se na nich objevují, z autorových skutečných prožitků, postojů, emocí, obav nebo úvah. Z tohoto pohledu je možné vnímat jeho obrazy jako autobiografické, ale vzhledem k tomu, že to co se na nich odehrává má často nadosobní charakter s vazbou na kolektivní vědomí a zkušenost má jeho vizuální uvažování zároveň obecnou platnost. Tuto subjektivně-objektivní pozici podporuje i symbolický jazyk, který Ondřej Roubík v nové sérii používá.  

Z textu Radka Wohlmutha